V bříšku těhotné ženy byla dvě miminka. První se druhého zeptalo:

- Věříš v život po porodu?

- Určitě. Něco po porodu musí být. Možná jsme tu hlavně proto, abychom se připravili na to, co bude pak.

- Blbost, žádný život po porodu není. Jak by vůbec mohl vypadat?

- To přesně nevím, ale určitě tam bude víc světla, než tady. Třeba budeme běhat po svých a jíst pusou.

- No to je přece nesmysl! Běhat se nedá. A jíst pusou, to je úplně směšné! Živí nás přece pupeční šňůra. Něco ti řeknu: Život po porodu je vyloučený - pupeční šňůra je už teď moc krátká.

- Ba ne, určitě něco bude. Jen asi bude všechno trochu jinak, než jsme tady zvyklí.

- Ale nikdo se přece odtamtud po porodu nevrátil. Porodem prostě život končí. A vůbec, život není nic, než vleklá stísněnost v temnu.

- No, já přesně nevím, jak to bude po porodu vypadat, ale každopádně uvidíme mámu a ta se o nás postará.

- Máma? Ty věříš na mámu? A kde má jako podle tebe být?

- No přece všude kolem nás! V ní a díky ní žijeme. Bez ní bychom vůbec nebyli.

- Tomu nevěřím! Žádnou mámu jsem nikdy neviděl, takže je jasné, že žádná není.

- No ale někdy, když jsme zticha, můžeš zaslechnout jak zpívá, nebo cítit, jak hladí náš svět. Víš, já si fakt myslím, že opravdový život nás čeká až potom...